02.02.2010
GALERIE 5. PATRO Ivana Lomová - Kočka a já

Nové obrazy Ivany Lomové (1959), vystavené v pražské Galerii 5. patro, na první pohled uklidňují. Dá se s nimi snadno komunikovat z pozic rozumu: mají svoji dominantní barvu, jejich prostor je ohraničený a rozvržený s přesností, která prozrazuje autorčino původní vzdělání architektky – a míra jejich dějovosti je bezmála nulová. K tomu je třeba připočíst výrazový verismus: někdejší ironická nebo ironicko-humorná stylizace, kterou Lomová po svém, ženským rukopisem, rozvíjela tradici české výtvarné grotesky 70. a 80. let minulého století, ustoupila v posledních letech takřka bezpříznakovému realismu, nebo přesněji: fotografickému realismu.

To adjektivum jsme si nevzali k ruce náhodou: jsou to právě fotografie, které autorce slouží – spolu s imaginací a rezervoárem osobních prožitků – jako předloha jejích obrazů. A je to film, jiné z mocných vizuálních médií, která v posledních sto padesáti letech provokovala malířství k přehodnocování své funkce, s nímž jsou plátna Ivany Lomové rovněž v příbuzenském vztahu. Její obrazy vznikají v komponovaných cyklech, jejich význam se dotváří a ustaluje teprve v kontextu. Odvíjejí se buď jako lineární příběh, v němž jednotlivé práce jako by ilustrovaly konkrétní filmová políčka – to platí třeba o sériích Noc (2007) a Pták Ohnivák (2008) –, anebo fungují na principu variace nebo volného rozvíjení výchozího námětu, což je případ aktuální přehlídky pojmenované Kočka a já.

Obrazy Ivany Lomové uklidňují – a také zneklidňují. Spolu s racionalitou atakují divákovy emoce. Pod vrstvou tvarově-barevné vyváženosti a čistoty, odkazů k důvěrně známým interiérovým kulisám, v nichž se odehrávají typicky všednodenní scény, lze registrovat druhý, spíše tušený než zjevný plán. Vždyť většina postav, kterými Ivana Lomová svá plátna zalidňuje, je k divákovi natočena zády, případně z profilu – jen v jediném případě čelem; vždyť ona titulní kočka se objevuje pouze na dvou obrazech; vždyť samu autorku, která vystupuje jako druhý člen titulní dvojice, na žádném z pláten nepoznáváme. Anebo je přítomna všude? Sledujeme její otisky v osobních věcech, vnímáme ji v různých projekcích, investovanou či přetavenou do členů nejbližší rodiny nebo zdánlivě anonymních figur, které upírají své dlouhé pohledy do otevřeného prostoru za oknem či za zrcadlem? Formuje člověka něco víc než vztahy k druhým, než vztah k sobě, než vztah vnitřního a vnějšího?

Ivana Lomová aktualizuje svým dílem malbu jako takovou, nově zvýznamňuje fenomén klasického závěsného obrazu; dokázala mu podřídit některá výrazová specifika fotografie a filmu, podobně jako po druhé světové válce Edward Hopper nebo v posledních desetiletích Gottfried Helnwein. K tomu jsou její plátna výrazně obsahová – aktuálně tím spíš, že dřívější symbolické úniky do snově-exotických krajin cyklů Noc a Pták Ohnivák vystřídal průzkum nejbližšího prostoru: intimity jednoho domu. Tím domem je autorka sama. A její nová plátna, která můžeme označit jako existenciální nebo metafyzická, ožívají v kontrapunktu dvou silných hlasů: viditelné a blízké harmonie rozumu a neviditelné, vzdálené disharmonie emocí. Jeden hlas uklidňuje, druhý zneklidňuje.

Text: Radim Kopáč

 

Ivana Lomová / Kočka a já

20. 1. 2009 - 13. 2. 2010
Galerie 5. patro, Myslíkova 9, Praha 1

 

 

velkoformátový tisk | tisk fotografií | tisk na plátno