18.05.2014
Jiří Thýn
Cosi, co nemá být umlčeno, vzpurně se dožadujíc jména té, která zde žila (W. Benjamin, Malé dějiny fotografie, 1931) / Something that cannot be silenced, that fills you with an unruly desire to know what her name was, the woman who was alive there“ (W. Benjamin, A Short History of Photography, 1931) Přefocená reprodukce z časopisu instalovaná na nástěnce, text vyrytý do omítky, černý závěs… Nakolik to ještě můžeme nazývat fotografií? Zabývat se teorií fotografie je v současné době stejně podezřelé jako být fotograf. Obojí spojují určité předpoklady fotografického myšlení, které Jiří Thýn dlouhodobě sleduje.

Jedním z typických projevů tohoto myšlení je zájem o tematizaci času. Snaha provést řez časem nebo možná naopak demonstrovat, že něco takového uskutečnit nelze. Teď totiž není bod, má nějaké trvání, stejně jako závěrka fotoaparátu podléhá fyzikálním zákonům a sebekratší expozice má časový průběh.

Fotografickým tématem par excellence je i reprodukce, která vytrhává umělecké dílo z kontextu, zbavuje jej původního účelu, často i rámu, a spolu s tím i jeho vlastní časovosti. Tento význam je možné autoritativně obrátit, když je nekonečně reprodukovatelným fotografiím znovu přisouzena jedinečnost.

Některé věci je nutné vidět, protože v logice slov není snadné je postihnout. Fotografie má schopnost převrátit naše pojetí světa, když se to, co bylo jeho obrazem, může proměnit v jeho předobraz.

Fotoaparátem se míří, mačká se spoušť…Tato agrese se ale může obrátit i vůči fotografii samotné – reprodukce je násilným řezem zbavena svého účelu a je nucena komunikovat jiné sdělení, je znovu umístěna v prostoru a čase a prostřednictvím umění se navrací do skutečnosti.
 
Výstava v Ateliéru Josefa Sudka potrvá až do 22.6.2014.